blublog

Do letního semestru se mi nakonec propašoval jen jediný povinně volitelný předmět - Klinická anatomie. Pokud tedy nepočítám veselé předměty, které mě čekají ještě o prázdninách. Musím uznat, že už loni jsem o klinické anatomii slyšela jen to nejlepší, takže ani letošní náplň nezklamala. Řekla bych, že se určitě jedná o nejzajímavější PVP, co jsem měla. Je zajímavé se bez stresu posadit do přednáškové místnosti a prostě si poslechnout nějakého odborníka v dané oblasti. Už máme za sebou appendix, 3D ultrazvuk a kavernomy mozkového kmene. Právě to poslední mi přišlo nejzajímavější a v souvislosti s tím mě pobavil i vedle sedící spolužák, s kterým jsme zapředli skutečně "intelektuální" diskuzi na dané téma: - Já: "Hm, to by mě zajímalo, jak se do toho mozkového kmene dostanou." Honza: "Kam? Dveřma?" Já: "No, to určitě." Honza: "Do mozkového kmene? Tak jedině přes symbionta." (pochopitelné pouze pro věrné diváky Hvězdné brány) - Zmiňovaný mo

Ačkoli by se mohlo zdát, že mám na mysli pozdně březnový humus (oficiálně se to asi vydává za sníh), který se na nás poslední dny snáší, není to tak. Padá totiž moje morálka, jak ta studijní, tak politická a v neposlední řadě i ta lidská. Poslední dny mi daly nějak zabrat...

Tenhle týden je nějaký podezřelý. Všechno v něm padá - sníh, morálka, lidi do metra i vlády. Politiku bych sem netahala a slova o ostudě, pomstychtivosti a bažení po moci padnou ještě hodněkrát a jinde. Jirka by si s mým zmíněným pánem z nemocnice moc rozumněl. Chtěla bych ale říct, že v tomhle ohledu mě dneska velice mile překvapili a potěšili moji spolužáci. Jelikož náš názor na celou situaci byl až nápadně stejný. Vzpomněla jsem si při tom na prohlášení Paroubka, který říká, že ho trápí, že ČSSD stále nemá své voliče mezi lidmi s vyšším vzděláním a mladými....Pane předsedo, tantokrát výjimečně máte naprosto pravdu, podporu mezi námi skutečně jen tak mít nebudete... :o)

Hlavním důvodem pádu mojí morálky, co se studia medicíny týče, byla dnešní návštěva nemocnice v krči. Jak se říká, srážce s blbcem se vyhnout nejde, on si vás stejně najde. Jednou za dva týdny se můj kruh ocitá v nemocnic v Krči, v rámci hodin ošetřovatelství, jak už jsem se zmínila. V nemocnici, což možná hodně lidí překvapí, se nevyhnete setkání s pacienty. A jeden čekající si na nás dneska hezky došlápl. Na druhou stranu musím přiznat, že byl asi relativně všímavý, jelikož na nás po asi minutě po našem příchodu vytáhl otázku, jestli jsme budoucí lékaři. Spolužák mu bohužel odpověděl. Následné otázky typu: "Budete chodit do práce nebo do služby?", jsme zpočátku nebyli schopní pochopit. asi po dvou minutách, kdy na nás začal být velice hrubý a sdělil nám, že jako lékaři musíme chodit do služby a sloužit lidem a ne pracovat za peníze. Že bychom se měli stydět, že nám jde jen o peníze a podobně. Když jsme se v naprostém úžasu z toho rychlého obratu vzpamatovali, oponoval spolu

První, co mi tenhle týden "spadlo" do cesty byl asi padesátiletý člověk (dle původní zprávy; později upraveno na třicetiletého podnapilého muže) v metru na Andělu, kterému se tak podařilo na hodinu ochromit slušnou část Prahy, včetně mě. Nikomu bych nepřála zážitek, kdy se do naprosto narvané tramvaje narve dalších deset lidí a všude jsou vidět jen nohy a ruce. Nepřála bych vám to taky proto, že vaše úspěšnost by byla přímo úměrná vašemu věku. Já se ve svých dvaceti letech a se svým bazálním slušným vychováním a úctou k lidem, raději vydala do školy pěšky. Slyšela jsem i názor, že spadnout do metra je vlastně hrozně snadné, protože bohatě stačí, aby se vám zamotala hlava a jste dole. Jistě, každý z nás je schopný omdlít a spadnout přes půl metru do kolejiště, protože všichni zajisté dodržujeme pokyny a v metru nepřekračujeme bezpečnostní pás. No, ať už tam pán spadl nebo skočil, budiž mu ke cti, že přežil. Jak bylo později uvedeno na správnou míru zpravodajským serverem nešl

V tomto semestru mi přibyl staronový předmět - ošetřovatelství. Stejně jako v prváku se na něj opět musím přepravovat až do nemocnice v Krči, což po ránu opravdu není ten nejpříjemnější zážitek, ale budiž. Letošní část spočívá zejména v naší přípravě na třítýdenní praxi, kterou budeme muset v létě absolvovat - už na skutečných pacientech (po dvou letech studia). No a tenhle týden začínáme s injekční technikou. Tedy samozřejmě s jejím nácvikem. Nebudeme to proto raději zkoušet na sobě, ale údajně na "panu houbičkovi" :o) Na obrázku tedy není malá feťákova výbavička, ale moje školní pomůcky. Těch jehel mám nějak hodně, ale nevím přesně, kterou barvu vlastně nakonec užiju. Někdy více je prostě více. Mohli bychom příležitostně zásobovat nějaké do doupě :o) Spolužák, který měl ráno před ošetřovatelstvím dost energie na to, aby mi otravoval život a huntoval telefon :o)

Zařekla jsem se, že na tyhle stránky budu psát jen věci, které se přímo týkají mojí školy. Na druhou stranu bych se ráda zmínila o dnešním odpoledni v Kadani. Díky škole v Kadani vlastně moc nepobývám, jelikož přijíždím v pátek odpoledne a vracím se v neděli odpoledne zase do Prahy. Takže se mi stává, že se hodně dlouho na některá místa nedostanu. O to víc jsem pak zaskočená, jak moc se změnila. Mluvím o okolí řeky, kolem Splitu až nahoru k Františkánskému klášteru. Ráda jsem do těch míst chodívala, protože to byl takový příjemný lesnatý kout bokem od města. Dneska jsem byla naprosto zaskočená staveništěm, které tam vyrostlo. No, aspoň neco tam "roste", když byla drtivá většina stromů vykácená. Nejsem si jistá, přeci jen jsem tam dlouho nebyla, ale nějak se mi nezdá, že by najednou všechny uhynuly nebo podlehly nějaké přírodní katastrofě. Vlastně podlehly katastrofě stavební. Procházíte bahnem, štěrkem, pilinami, zbytky kmenů a zbytkem lesa a přijdete si jako ve filmu Pán prs

Ve čtvrtek jsem byla nucena po dlouhé době navštívit naše drahé studijní oddělení. Nemám k němu právě ten nejlepší vztah, jelikož se na něm většinou ocitnete,když jste něco administrativně zkazili a pak vás většinou čekají kapky od příslušné poradkyně :o) Na studijním oddělení se odehrál i můj suverénně nejhorší zážitek na škole - zápis do druháku. Několik hodin trvající útlak okolních čtyř set lidí, kteří se snaží narvat do jedněch dveří. Nic moc, nikdy víc. O to víc mě mile překvapil nově zavedený systém "pořadníků". Přijdete ke studijnímu, kde máte okolo dveří zavěšený háčky a na nich papírky s písmenky odpovídajícími vašemu ročníku a čísly, které určují vaše pořadí ve frontě. Čapnete lístek, v klidu si sednete (už nepostáváte nervózně v řadě a nemáte potřebu vyštouchnout předbíhajícímu "spolužákovi" oko loktem) a koukáte na obrazovku nad dveřmi, kdy přijdete na řadu. Se svým drobným administrativním úkonem jsem v sedě strávila na studijním celkem asi 5 minut a v